Viktorka Rys: Svoboda a samota na cestách

Někteří lidé cestují proto, aby poznali svět. Jiní vyrážejí na cestu proto, aby lépe poznali sami sebe. Česká poutnice Viktorka Rys, dříve Hlaváčková, patří bezesporu do druhé skupiny. Během posledních let se stala známou především díky svému minimalistickému způsobu cestování, kdy s lehkým batohem a minimálními náklady podniká několikaměsíční pěší výpravy napříč Evropou i Asií. Její příběh však není jen o kilometrech, horách nebo překonaných hranicích. Je především o svobodě, jednoduchosti a schopnosti být dlouhou dobu sama se sebou.

V době, kdy se většina cest odehrává mezi letištěm, hotelem a seznamem míst z Instagramu, která je potřeba si odškrtnout, jde Viktorka opačným směrem. Nespěchá. Dává přednost nenápadným stezkám před turistickými centry, nocím pod širým nebem před pohodlím hotelů a dlouhým dnům stráveným chůzí před rychlým přesouváním z místa na místo. Ne proto, že by odmítala komfort, ale protože právě jednoduchost jí umožňuje prožít cestu mnohem intenzivněji.

Její putování není útěkem od reality. Naopak. Je návratem k tomu, co v každodenním životě často zaniká pod náporem povinností, informací a neustálého spěchu. Čím déle člověk jde, tím méně řeší nepodstatné věci. Zůstává rytmus kroků, krajina, počasí a vlastní myšlenky. Právě proto může být příběh Viktorky Rys velkou inspirací. Ukazuje totiž, že samota nemusí být prázdným místem, kterému se vyhýbáme. Může být prostorem, ve kterém člověk znovu objeví sám sebe.

Cesta, která se nepočítá na kilometry.

Za sebou má několik mimořádných expedic, které by vydaly na několik lidských životů. V roce 2015 se vydala na několikaměsíční přechod Karpat, kdy pěšky prošla Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Rumunsko a český Banát. O rok později navázala cestou přes Balkán až do Istanbulu. Následoval sedmiměsíční přechod Kavkazu od Černého moře ke Kaspickému, který se stal základem její knihy Hory a nekonečno. Několik měsíců strávila také na Islandu, kde pracovala při shánění ovcí, později žila v upraveném autě během putování po Alpách, znovu se vrátila do Karpat, prošla Arménii a Malý Kavkaz, má za sebou i celkem úsměvnou cestu v přestrojení za může do Itálie nebo bivakování s kamarádem v konstrukcích pražských mostů. A jedna z jejich posledních cest vedla za polární kruh formou bikeraftingové expedice.

Přestože jsou její cesty fyzicky náročné, sama je nestaví na výkonu. Nejde o to dojít co nejdál nebo překonat nějaký rekord. Mnohem důležitější je způsob, jakým cestou člověk žije. Každý den znovu rozhoduje, co skutečně potřebuje, učí se spoléhat sám na sebe, přijímat nejistotu a vnímat svět bez zbytečného balastu.

Minimalismus jako způsob života.

Minimalismus u Viktorky nekončí u lehkého batohu. Postupně se proměňuje v životní filozofii. Méně věcí znamená méně starostí. Méně plánů vytváří více prostoru pro spontánnost. A méně rozptýlení umožňuje lépe vnímat okolní svět i vlastní myšlenky.

Právě tím se její přístup odlišuje od běžného cestování. Nízkonákladové putování není cílem samo o sobě ani soutěží, kdo utratí méně peněz. Je prostředkem k větší svobodě. Když člověk nepotřebuje mnoho, získává možnost zůstat na cestě déle, nebýt závislý na komfortu a objevovat místa i lidi bez tlaku na výkon nebo spotřebu.

Samota jako tichý společník.

Na dlouhé cestě přichází chvíle, kdy utichne všechno kolem. Nejen hluk měst, ale i potřeba neustále něco řešit. Samota se přestává jevit jako něco nepříjemného a stává se přirozenou součástí každého dne. 

Možná právě proto působí Viktorčin příběh tak autenticky. Nepřesvědčuje o tom, že být sám je lepší než být mezi lidmi. Ukazuje pouze, že člověk může být sám a přesto se nemusí cítit osamělý. Že ticho nemusí být prázdné. A že někdy právě ve chvílích, kdy kolem není nikdo, vznikají ty nejupřímnější rozhovory se sebou samým.

Co si z jejích cest může odnést každý z nás.

Jen málokdo se vydá na několik měsíců do Karpat nebo na Kavkaz. To ale vůbec nevadí. Největší inspirace v příběhu Viktorky Rys nespočívá v délce jejích výprav, ale v jejich principu. V tom, že člověk nemusí čekat na ideální podmínky. Že odvaha často přichází až po prvním kroku. A že jednoduchost není omezením, ale příležitostí.

Její příběh připomíná, že mnoho překážek vzniká spíše v naší hlavě než ve skutečném světě. Nemusíme ujít tisíce kilometrů, abychom objevili něco důležitého. Někdy stačí vyrazit na jednodenní výlet bez telefonu, strávit večer o samotě v lese nebo si dovolit být chvíli jen se svými myšlenkami.

Kniha, která pokračuje i po zavření poslední stránky.

Významnou součástí její tvorby je kniha Hory a nekonečno, která vznikla ze sedmiměsíčního přechodu Kavkazu. Není to jen cestopis, ale osobní vyprávění o dlouhé cestě, setkávání s lidmi, překonávání strachu i hledání vnitřního klidu. Stejně jako její výpravy ukazuje, že skutečné dobrodružství nezačíná ve chvíli, kdy člověk překročí státní hranici, ale tehdy, když překročí tu vlastní.

Rozhovor s Viktorkou Rys

Protože žádný portrét nemůže vystihnout člověka lépe než jeho vlastní slova, položil jsem Viktorce několik otázek, které se netýkají jen cestování, ale především samoty, svobody a života mezi jednotlivými výpravami. 

Co tě vedlo k prvnímu dobrodružství a kdy sis poprvé uvědomila, že Ti samota na cestách vlastně dělá dobře?

Začalo to dobrodružnými knihami a pak, že jsem vyrůstala v nádherné krajině Broumovska plné kopců a skal. Vyrážela jsem na malé dobrodružné výpravy se psem a představovala si, že se pohybujeme ne na Broumovsku, ale v kanadské divočině. Od té doby mě touha po dobrodružství neopustila a postupně jsem podnikala delší cesty. První opravdu velká cesta byl dálkový trek přes karpatský oblouk, kterým jsem strávila polovinu roku 2015. To začalo absolutní životní krizí, kdy mi nic v mém životě nedávalo smysl. Nechala jsem za sebou pět let nedokončeného VŠ studia i práci, sbalila batoh a pár drobných, a rozhodla se zkusit to jediné, co mi smysl dávalo. Chtěla jsem vědět, jestli můžu žít tak, jak o tom sním, i když mi ten "dospělý" svět kolem říká, že to není možné...  

Co se podle Tebe během několika dní o samotě změní v člověku jako první?

Myslím, že je to hodně individuální. Ale člověk cestující o samotě má spoustu času na kontemplaci a spoustu příležitostí k sebepoznávání. Snáz se tak propojí sama se sebou a nahlédne dovnitř sebe sama z úhlů, ze kterých to v rozptýlení nelze.  

Je rozdíl mezi samotou v horách a samotou doma?

Určitě je. Třeba už jen proto, že na cestách se člověk pohybuje v neznámém prostředí, ať už jde o krajinu, kulturu, přírodu... Doma máme tendenci žít tak trochu poloautomaticky, ale na cestách se pořád potýkáš s něčím novým. V podstatě objevuješ svět s otevřenýma očima jako to umí malé děti. 

Co Ti dlouhé cesty vzaly a co Ti naopak daly do běžného života?

Vzaly mi asi příležitost promrhat spoustu času. Taky mi vzaly některé vztahy. To je asi tak všechno. Daly mi toho hodně na mnoha úrovních, samozřejmě zmiňované sebepoznávání, ale taky svobodu, zdraví, radost, zážitky, sebevědomí, smysl, nová přátelství... v mnoha ohledech mi otevřely oči. I když se něco zásadním způsobem na cestách pokazilo, třeba mě i traumatizovalo, vždycky to byla zkušenost, která mi ukázala, na čem ještě musím zapracovat, a kde mám slabá místa. 

Myslíš si, že schopnost být sám se dá naučit nebo ji v sobě člověk musí objevit?

Určitě bych se to neučila na sílu. Koho to tím směrem láká, ať to zkusí. Myslím, že zásadní je, mít v sobě tu touhu, potřebu nebo volání. Někdo k tomu může dospět časem.  

Máš za sebou spoustu výprav. Která Tě změnila nejvíc a proč?

To se asi nedá jednoduše říct, každá velká cesta mi dala něco, co pro mě v tom období bylo zásadní. Nejtrýznivější a zároveň nejpodstatnější pro můj další vývoj byly obě cesty přes karpatský oblouk. Jak jsem se přibližovala sama sobě, poznávala jsem zároveň, jak vzdálená sama sobě jsem. A to může někdy šíleně bolet. Dneska za tyhle zkušenosti cítím obrovskou vděčnost. Nedalo by se mi bez nich žít.  

Jaké dobrodružství máš aktuálně za sebou a na čem právě pracuješ?

Teď jsem se vrátila z Nizozemska! Poslední země, kterou bych si pro dobrodružství vybrala, vždyť je tam obrovská hustota obyvatel a žádné kopce. Ale nějaké náhody, možná osud, mě tam zavedly. Podnikaly jsme packraftová dobrodružství ve dvou, největší zážitek byl asi přeplachtění Waddenského moře ze severu na jih na malé nafukovací loďce, s malou kulatou plachtou z igelitu. Nějaká loď nás přijela zachránit, protože kapitán asi myslel, že nás odnesl proud, že to nemůžeme až na pevninu zvládnout. Ale neztroskotaly jsme a za hodinu a půl bylo přeplachtěno. Vzrůšo to ale bylo, protože jsme v té době byly s packraftem na moři poprvé a nevěděly jsme, jestli to půjde. Naštěstí jsme si předem nastudovaly podmínky a vybraly nejvhodnější čas k přeplavbě. Jinak od června vychovávám asistenčního psa, to mi denně spolkne spoustu času a taky je to docela sebepoznávací činnost. S přicházejícím podzimem se blíží přednáškové turné, na což se moc těším, teď je ta příprava hlavně o práci u počítače. Stav se na přednášku, 22. září mám v Praze premiéru o tom, jak se stát profesionální dobrodružkou. A po turné chci dokončit další knihu.  

Kam povedou Tvoje další kroky? Je nějaká expedice nebo sen, který na svou chvíli teprve čeká?

Je jich spousta, a je to velkej tajem.  

Co bys vzkázala člověku, který má ze samoty strach, ale zároveň cítí, že by ji potřeboval poznat?

Ať to zkusí po malých krůčcích. Může to být třeba jen jednodenní výlet do přírody, není třeba tlačit na pilu.  

Cesta, která vede dovnitř

Viktorka Rys ukazuje, že i pomalé kroky mohou člověka dovést velmi daleko. Nejen na mapě, ale především k sobě samému. Její příběh není návodem, jak levně cestovat, ani seznamem rekordů, které je potřeba překonat. Je připomínkou, že někdy stačí zpomalit, odložit to, co nás zbytečně zatěžuje a vydat se vlastní cestou.

Možná právě proto sem její příběh patří. Ne proto, že chodí tisíce kilometrů pěšky, ale proto, že ukazuje něco mnohem podstatnějšího. Že samota nemusí být cílem. Může být tím nejlepším průvodcem na cestě k sobě.

Více o Viktorce Rys, jejích expedicích, knize i aktuálních projektech najdete na jejím oficiálním webu ultraviktorka.net. Foto: archiv Viktorky Rys.