Michaela Pupíková: Nejde jen o to někam dojet

Některé lidi dokážete popsat jedním slovem. U Michaely Pupíkové to nejde. Fotografka, cestovatelka, motorkářka, grafička, marketérka. Každé z těch označení sedí, ale žádné nevystihuje celý její příběh. Když jsem se na Michaelu začal dívat trochu podrobněji, zjistil jsem, že příběh o ženě, která sama projela na motorce Jižní Ameriku, je vlastně jen jedna kapitola. Před ní je zoologie, marketing, technologie, digitální tvorba a fotografie. A vedle toho svět, který ji zjevně táhne mnohem silněji: lidé, kultura, příroda a místa mimo hlavní turistické trasy.

Michaela pochází z Olomouce a vystudovala zoologii. Profesně se dnes pohybuje mezi marketingem, technologiemi, grafikou a digitálním světem. Sama se označuje mimo jiné za freelance grafickou designérku a marketingovou specialistku. Fotografie ji ale neživí. Na jejím webu ji popisuje spíš jako posedlost, disciplínu a výzvu. A když se podíváte na její fotografickou práci, začíná to dávat smysl. Nejde jí jen o obrázek. Zajímají ji lidé a kultury, jejich identita a způsob života. Na svém webu dnes představuje například fotografie z etiopského údolí Omo. Sama říká, že nechce pouze zachytit podobu člověka, ale jeho ducha a příběh. Důležitými součástmi její práce jsou důvěra, trpělivost a respekt.

Tradice doma i na druhém konci světa.

Výraznou kapitolou její práce je projekt Tradice v obrazech, který mapuje české lidové tradice, kroje a příběhy jednotlivých regionů. Michaela v něm působila jako digitální tvůrkyně a retušérka, podílela se na focení i organizaci a zpracovala stovky fotografií. Za svou práci získala také ocenění Czech Nature Photo. Je na tom něco zajímavého. České kroje, etiopské údolí Omo nebo lidé z Indonésie a Vietnamu spolu na první pohled nemají mnoho společného. Přesto v její práci vidím jednu společnou linku: snahu zachytit něco, co má vlastní identitu a co se může v čase nenápadně změnit nebo zmizet.

A potom do toho vstoupila motorka.

Z pěti minut přípravy do Jižní Ameriky.

Michaela sama popisuje, že její zkušenosti s motorkou nebyly nijak velké. Přesto se rozhodla vyrazit sama do Jižní Ameriky. Na vypůjčené malé KTM projela Argentinu, Chile a Bolívii a během cesty ujela více než 5 500 kilometrů. Naložená motorka měla kolem 200 kilogramů a vezla zásoby jídla a vody na několik dní. Sama přitom říká, že na silnici pořádně jezdit neuměla a začala rovnou off-roadem.

Tohle je na jejím příběhu možná zajímavější než samotná vzdálenost. Michaela svou cestu nevnímá jako bezhlavé riskování. Mluví o něčem, čemu říká radikální pragmatismus – místo otázky "tohle nejde" si položit otázku "přežiju to?" a potom racionálně vyhodnotit riziko. Jihoamerická cesta pro ni byla zároveň experimentem, kam až lze posunout vlastní hranice toho, co považujeme za možné. A přestože projížděla místa, která rozhodně nejsou pro každého, v rozhovoru pro DVTV říká, že se necítila ohrožená. Lidé jí podle jejích slov spíš pomáhali. Bolívie byla divočina, ale právě těžké momenty si užívala nejvíc. Na cestě byla sama. A právě tady se její příběh přirozeně potkává se samota.org.

Michaela o samotě mluví překvapivě jednoduše. Není pro ni trestem. Je to stav, kdy zůstává jen ona, stroj a krajina. Samota jí podle jejích slov čistí hlavu od zbytečného šumu a nutí ji spoléhat se sama na sebe. Po dvou měsících v pustině pak přišel zvláštní návrat do světa plného lidí. Sama ho přirovnala k pocitu, jako by byla Marťan.

Jenže Jižní Amerika není ani začátek, ani konec.

Kdybych Michaelu představil jen jako ženu, která sama projela Jižní Ameriku, byla by to sice působivá vizitka, ale pořád jen část pravdy. Její fotografie ji vedou mnohem dál. K tradičním kulturám, přírodě a lidem, jejichž způsob života se od našeho může lišit téměř vším. V etiopském údolí Omo například fotografovala komunitu Arbore a její každodenní život. Na vlastním webu popisuje jejich tradice a tlak, který na ně přinášejí změny okolního světa.

Právě tady mi začíná její práce dávat největší smysl. Motorka, fotoaparát, práce v marketingu nebo tisíce kilometrů nejsou jednotlivé nesouvisející věci. Jsou to různé cesty, kterými se dostává k tomu, co ji skutečně zajímá.

K lidem.

A teď už vlastní motorka.

Na svou velkou jihoamerickou cestu vyrazila na stroji, který si půjčila. Dnes už má vlastní motorku a pro její převzetí si nedávno jela vlakem do Bratislavy. To je malý detail, který se mi na jejím příběhu líbí. Po první zkušenosti, půjčeném stroji a více než pěti tisících kilometrech už další kapitola začne na motorce, která bude opravdu její. Kam ji zavede, zatím nevím. A možná to ani není důležité.

Důležitější je, že Michaela zjevně nemá potřebu svůj život rozdělit na "normální práci" a "něco bláznivého, co dělám ve volném čase". Obojí je součást jednoho života. Data, marketing a digitální svět. Jindy fotoaparát, motorka, poušť, lidé a cesta někam, kde není signál. A právě proto mě její příběh zaujal. Ne proto, že ujela 5 500 kilometrů. Ale protože se pokaždé, když se dostane na hranici toho, co zná, zdá být zvědavá, co je za ní.

A o tom už bych chtěl nechat vyprávět samotnou Michaelu.

Kdybys měla sama sebe představit člověku, který o tobě nikdy neslyšel, co bys o sobě řekla?

Jsem snílek a idealista, člověk, co nikdy nepřestává bojovat za to, čemu opravdu věří, a pak často naráží do nekompromisní reality. Vystudovala jsem zoologii, ale roky se pohybovala ve světě korporátu a byznysu, abych vydělala dost peněz a jednou se dostala tam, kam teď směřuju. K čemuž mi pomohl bláznivý nápad a hodně štěstí. Dnes mě většina lidí zná jako holku na motorce, co sama projíždí přes divočinu a pouště Jižní Ameriky.

Vystudovala jsi zoologii. Co tě k ní přivedlo a jak ses potom dostala k marketingu, technologiím a digitální tvorbě?

Chtěla jsem dělat něco, co mi dává skutečný smysl. Před očima jsem měla romantickou představu svého života: zachraňuju zvířata, žiju v dřevěné chýši uprostřed pralesa a zkoumám šimpanze jako Jane Goodall, nebo mám stan uprostřed pouště a zachraňuju slony. Chtěla jsem být jako ti 'superhrdinové' z dokumentárních filmů. Žít v divočině obklopená zvířaty a přírodou, věnovat se behaviorální ekologii a záchraně planety.

Bohužel takhle už to dnes nefunguje, to je představa z 50. let dvacátého století. Přišla realita: zjistila jsem, že věda a akademická sféra jsou podfinancované, plné politiky, grantových válek a papírování. V realitě mě čekala budoucnost v laboratoři nebo na úřadě. Opustit obor, kterému jsem dala srdce, a jít do naprostého opaku – do byznysu, marketingu a IT korporátu – to hrozně bolelo. Byla to vnitřní kapitulace, ve které se moje idealistická duše dusila.

Ale přesně jsem věděla, co dělám a hlavně proč to dělám. Trvalo to deset let. A teď jsem konečně tady, na prahu cesty k životu, který mi dává smysl.

Fotografie tě neživí, ale označuješ ji za posedlost, disciplínu a výzvu. Kdy se z focení stalo něco, bez čeho už nechceš být?

Paradox je, že díky projektu Jedu solo už na samotnou fotografii moc nezbývá čas. Nicméně to byla právě fotografie, která mě přivedla do světa digitální tvorby. Naučila mě vidět kompozici, vnímat světlo a vyprávět příběh. Fotografie a video od sebe nejsou zase tak odlišné, i když vyjádřit emoci a celý příběh v jediném statickém snímku - fotografii je mnohem složitější.

Co ti dal projekt Tradice v obrazech? Změnil nějak tvůj pohled na fotografování lidí a kultur?

Tradice v obrazech? To byly čtyři roky života a tisíce hodin neuvěřitelné mravenčí práce. Představte si, že přijdete unavení z běžného zaměstnání, sednete k počítači a začne vám druhá směna. Moje role retušérky byla o absolutním detailu – piplala jsem každou krajku, nitku a stín. Úprava jediné fotky mi někdy zabrala i několik dní.

Společně jsme projeli čtrnáct regionů Čech a doslova vzkřísili kroje, které už zapadly prachem a znali je jen pamětníci v muzeích. Díky naší knize se ta krása zachovala pro budoucí generace. Ale mně u toho monitoru došlo něco mnohem většího: jak strašně snadno a rychle dokáže tradice umřít. Dnes vlivem globalizace čelí stejnému tlaku tisíce kultur a kmenů po celém světě. A pokud tam někdo nepřijede a nezachytí jejich příběh, zmizí v tichosti a navždy. To je to, co dnes na svých cestách vnímám.

Na webu píšeš o fotografování tradičních kultur v Etiopii, Indonésii nebo Vietnamu. Co tě na těchto místech a lidech přitahuje?

Mě obecně přitahují autentická místa bez turistů a civilizace, ať už jde o přírodu, nebo o kmeny. Fascinuje mě jejich způsob života a myšlení. V mnoha věcech jsme stejní – řešíme stejné základní potřeby, strachy, rodinu a vztahy. V jiných jsou ale naprosto odlišní.

Žijí v jiném vnímání času. Zatímco my v moderním světě pořád plánujeme a honíme se za nehmotnými cíli, jejich den řídí základní potřeby. Není v tom žádná romantická harmonie, prostě jen řeší praktické věci: jídlo, vodu, peníze a bezpečí. Žijí v přítomnosti.

Jak ses vlastně dostala k motorce? A jak velký krok byl od prvních zkušeností k rozhodnutí vyrazit sama do Jižní Ameriky?

Nejsem motorkářka, jsem cestovatelka na motorce. Cestování pro mě bylo vždycky na prvním místě. Na své první sólo cestě po Asii jsem zjistila, že jednostopé vozidlo je nejlepší způsob, jak se dostat do zapadlých koutů bez turistů. Tehdy jsem přitom neměla ani řidičák a jezdila jen na skútru. 

Zlom přišel ve Vietnamu u slavného motorkářského okruhu Ha Giang Loop. Řekla jsem si, že ho chci dát na opravdové motorce. Byla to sice jen stopětadvacítka, ale já na tom seděla poprvé v životě a neuměla ani řadit. Jedno odpoledne jsem trénovala a druhý den ráno jsem sama vyrazila na okruh. V tu chvíli mi došlo, že chci víc.

Proč právě Jižní Amerika? Co jsi tam hledala?

Nedá se říct, že bych na cestách něco konkrétního hledala. Pro mě je cestování hlavně o objevování. Dnešní svět už je sice kompletně zmapovaný – zpozdila jsem se minimálně o sto let – ale pořád mě nejvíc baví prozkoumávat opuštěná místa. A na to je Jižní Amerika, plná vysokých hor a těžko dostupného terénu, naprosto ideální. Navíc když jsem před dvěma lety poprvé navštívila Bolívii, totálně jsem si to tam zamilovala a věděla jsem, že se na ta místa musím vrátit.

Motorka, na které jsi cestovala, nebyla tvoje, ale půjčená. Jaké to bylo vyrazit do takového terénu na stroji, který sis vlastně poprvé pořádně osahala až na místě?

Nejde jen o to, že jsem si poprvé osahala tuhle konkrétní motorku. Před samotnou cestou jsem měla obecně jen velmi málo zkušeností. Na lehkém cestovním enduru jsem tehdy seděla poprvé v životě. Poprvé jsem jela offroadem, neměla jsem za sebou žádné motoškoly a všechno jsem se učila za pochodu. Neřekla bych ale, že to bylo těžké, ale rozhodně to byla výzva. Radovala se z každého malého pokroku – z první lehké šotoliny, z první těžší kamenité cesty, z prvního vysokohorského průsmyku, z prvního písku nebo z první řeky, kterou jsem musela přebrodit.

Co bylo během těch více než 5 500 kilometrů nejtěžší?

Nejtěžší pro mě nebyla samotná jízda, samota, neustálá nejistota, jestli dojedu, a dokonce ani strach z neznáma. Tohle je přesně to, co mě na tom bavilo. Nejtěžší pro mě byly dvě věci, které spolu úzce souvisely. První z nich byla extrémní únava, protože jsem neměla skoro žádný čas na odpočinek. Druhou pak byl střih videí a celková produkce přímo na cestě.

Můj den vypadal tak, že jsem od rána jela drsným terénem a večer jsem místo odpočinku sedla k počítači a stříhala. Kombinovat tyhle dva světy každý den v kuse bylo neskutečně vyčerpávající. To je věc, kterou chci na své další cestě udělat jinak. Chci mít striktně dny, kdy jen jedu, a dny, kdy se věnuju střihu.

Byla chvíle, kdy ses opravdu bála nebo sis řekla, že už chceš domů?

Na tohle se mě ptá skoro každý, ale odpověď je ne, takový moment nenastal. Já jsem se navíc pohybovala v bezpečných oblastech, kde bylo minimum lidí. Přírody není potřeba se bát. Příroda je předvídatelná, a pokud člověk k věcem přistupuje pragmaticky a s respektem, je riziko minimální.

Říkáš, že těžké momenty si užíváš nejvíc. Co na nich člověka vlastně baví?

V krizových momentech pro mě začíná to pravé dobrodružství. Přinutí mě vystoupit z komfortní zóny a hodí mě do naprostého neznáma. Celý svět se v tu chvíli smrskne a utichne – přede mnou je jen konkrétní problém a jeho řešení. V těle mi pumpuje adrenalin a já se cítím víc živá. Všechny zbytečné myšlenky a hluk v hlavě utichnou a já dokážu existovat jen tady a teď.

A když pak tu situaci zvládnu, začnou se mi v hlavě posouvat hranice toho, co jsem dřív považovala za možné a nemožné.

Co s člověkem udělají dva měsíce, kdy je odkázaný především sám na sebe?

Pro mě být odkázaná sama na sebe ve světě znamená pocit, že jsem konečně tam, kde mám být. Poprvé v životě cítím, že tenhle způsob života je pro mě ta nejpřirozenější věc na světě. Celý život se pro sebe snažím najít cestu, směr nebo rámec, do kterého zapadnu, a celý život se cítím, že jsem nějak mimo. A najednou jsem tam, kde mám být, a cítím úlevu a klid. Pro mě to není těžké období plné transformací, ale naopak období největšího klidu, jaký jsem kdy zažila.

Říkáš, že samota je pro tebe dar. Co ti dává, co v běžném životě nenajdeš?

Dává mi absolutní ticho, klid, svobodu a pocit, že jsem pánem svého času. Když chci zastavit a hodinu koukat do krajiny, zastavím. Když chci jet dál, jedu. V pouštích a opuštěných oblastech je minimum podnětů – zvuků, vůní i vizuálních vjemů – a to ten pocit samoty a klidu ještě umocňuje. Svět se tam zjednoduší. V běžném životě je strašně těžké osekat podněty na minimum. Na cestě jsem prostě jenom já, moje motorka a cesta.

Hlavně teď po návratu se toho kolem mě děje hrozně moc. Je to krásné a jsem za to ráda, ale na druhou stranu už se těším, až zase vyrazím a svět kolem mě utichne. Já ze samoty čerpám energii naopak sociální kontakt mě vyčerpává a unavuje, ale to je myslím i definice introverta. :)

Když fotografuješ lidi z tradičních kultur, jak získáváš jejich důvěru?

Já si s těmi lidmi začnu normálně povídat – pokud tedy mluvíme společnou řečí – případně aspoň řeknu něco v jejich jazyce a vytvořím spojení. Jednoduše, lidsky. Lidi na cestách, hlavně na opuštěných místech, kam moc cestovatelů nepřijde, jsou obvykle zvědaví a rádi s vámi navážou kontakt. Na cestách je vždycky nejdůležitější respekt. Když člověk vytáhne foťák a začne cvakat jako zběsilý, tak to moc o respektu není. Když se pak normálně zeptám, zda je můžu vyfotit, obvykle souhlasí. Jiné to je, když chci zachytit nějakou momentku nebo člověka v jeho autentické podobě bez pózování. Pak buď vytáhnu delší objektiv a vyfotím ho zpovzdálí, nebo fotím přes výklopný displej s kratším sklem, aby se dotyčný necítil jako lovná zvěř. Rychle cvaknout a hotovo.

Je nějaká fotografie, kterou jsi neudělala, přestože jsi mohla, protože sis řekla, že by tím ten okamžik něco ztratil?

Tohle je vždycky velké dilema. Když člověk fotí, není mentálně úplně součástí toho, co se děje okolo něj, a je to takový věčný vnitřní boj. Například na Sumatře, když jsem se účastnila místních šamanských rituálů kmene Mentawai a lidé kolem mě jeden po druhém upadali do transu. Tohle byl přesně jeden z těch momentů, kdy jsem střídavě vytahovala a zase schovávala foťák, protože jsem se nemohla rozhodnout. Nakonec ale ta fotografická tvorba u mě většinou zvítězí.

Co bylo po návratu z Jižní Ameriky nejtěžší?

Návrat domů. O tomhle se mezi cestovateli moc nemluví, přitom to zažívá skoro každý, kdo se vrátí z dlouhé cesty, kde fungoval v režimu každodenního survivalu. Člověk přijede totálně rozhozený. Říká se tomu postnavrátová deprese. Nastoupí pocity vyhoření, úzkosti a taková ta paralýza, kdy se nedokážete donutit dojít ani pro rohlíky do obchodu. Fungujete na naprostém minimu svých běžných kapacit a máte pocit, že nezvládnete vůbec nic. Je to úplně normální stav. Musí se s tím zkrátka počítat.

Je to čistá biologie. Na cestě vaše tělo funguje v úplně jiném nastavení – každý den je to malý boj o přežití, takže vám do systému nonstop pumpují hormony jako adrenalin, dopamin a kortizol. Mozek si na tyhle koňské dávky strašně rychle zvykne a adaptuje se na ně. Jenže pak střih, jste doma v klidu, podněty zmizí a kohoutky s hormony se zavřou. Z mozku se ale za ty měsíce stal regulérní "závislák", který najednou prochází čistým detoxem, než se naučí zase fungovat na běžném provozu. Trvá to klidně měsíc až tři, podle náročnosti cesty. Nedá se to nijak ošidit ani přeprat vůlí. Já s tím bojuju tak, že netlačím na pilu – dám si na každý den jeden jediný malý úkol a zbytek neřeším.

Teď už máš vlastní motorku a pro její převzetí sis jela vlakem do Bratislavy. Co pro tebe znamená mít konečně vlastní stroj?

Je to pro mě splněný sen. Ne jen v tom smyslu, že mám motorku, ale hlavně to, že se mnou pojede na moji další expedici. Ta motorka se na cestě stane mojí součástí, jsme metaforicky řečeno jedno tělo, jedna duše. Moje nová Kove 800X Rally, které říkám Pupík, není jen obyčejná motorka z obchodu. Vdechla jsem jí duši. Navrhla jsem si na ni vlastní design a bude upravená přesně na moji výšku, váhu a na můj způsob cestování. Bude to jediný stroj svého druhu na světě, postavený mně na míru. Kove 800x Rally je totiž původně závodní mašina, ne cestovní enduro. Já jsem si ji ale tvrdohlavě vybrala kvůli její nízké hmotnosti a ovladatelnosti. Teď ji prostě musím trochu přestavět, aby z ní byl lehký adventure stroj, ale s konstitucí, váhou a duší závoďáku postaveného pro ten nejtvrdší terén.

Kam s ním chceš vyrazit jako první?

Další cesta už je skoro tady. Plánuju vyrazit začátkem října, i když kolem transferu motorky je teď příšerná byrokracie a logistika. Pokud to všechno klapne, chceme společně s Pupíkem vyrážet ze Santiago de Chile a jet na jih až na konec světa – do nejjižnějšího města Ushuaia. Tak uvidíme, co nakonec přichystá realita. :D

Co ti cestování vzalo a co ti naopak dalo?

Dalo mi brutální posunutí vlastních limitů a schopnost řešit krizové situace s naprosto chladnou hlavou. Získala jsem obrovský nadhled a vděčnost. Ale hlavně mi dalo absolutní svobodu a možnost žít život, který jsem si sama vybrala a sama vybudovala.

Cestování jako takové mě připravuje jedině o peníze. Projekt Jedu solo mi nevydělává, celé si to financuju sama. Sponzory nemám a sociální sítě samy o sobě nic nenesou, pokud člověk nedělá placené propagace – a ty na mém profilu nenajdete. Samotný projekt mě ale taky lehce připravil o anonymitu. Lidé mě občas poznávají, a to nejčastěji ve chvílích, kdy se ráno probudím, natáhnu tepláky, vypadám vyloženě nereprezentativně až spíš hrozně a jdu do obchodu. Přesně v tyhle momenty si říkám, že bych si měla dávat pozor na to, jak se venku prezentuju. A pak to udělám zase. :D Na Facebook mi pak chodí zprávy typu: "Nebyla jsi náhodou v Lidlu v Čáslavi?" nebo "Jel jsem za tebou na dálnici, zdálo se mi, že se ti nějak vlní zadní kolo, mrkni na to." Když jsem teď letěla na dovolenou do Egypta, hned mi pár lidí psalo, jak se tam mám, protože mě asi viděli v letadle nebo na letišti.

Když porovnáš Michaelu před první velkou cestou s Michaelou dnes, v čem je největší rozdíl?

Moje první cesta nebyla Jižní Amerika na motorce, kterou všichni sledovali. Moje první opravdu velká cesta byla už před dvěma lety po Asii. Před ní mě v životě strašně omezoval strach a vůbec jsem nebyla schopná žít svůj potenciál. Tahle první zkušenost mi ale otevřela obrovský prostor v tom, co vůbec považuju za realizovatelné, a totálně mi změnila přístup k životu. Dneska věřím, že možné je prakticky cokoliv. Otázka je jenom cena – a teď nemyslím peníze – a jestli mi ta cena za to stojí. Pak už je to čistě na mně, co si od života vezmu, kam se vydám a jak budu žít. A to je něco, co ta stará Michaela před cestováním vůbec neznala.

A poslední otázka: na co jsem se tě nezeptal, přestože bych měl?

Zeptal si se na vše. :)

Když jsem se na začátku snažil Michaelu Pupíkovou představit, nebylo úplně jednoduché najít správná slova. Fotografka, cestovatelka, holka na motorce, grafička, marketérka. Po jejích odpovědích mi ale přijde, že všechna ta označení jsou vlastně vedlejší. Důležitější je něco jiného. Michaela je člověk, který se dlouho snažil najít místo, kam by zapadl. Vystudovala zoologii, protože chtěla žít život, který jí dával smysl, potom strávila deset let v korporátním světě, aby si vytvořila podmínky pro život, který si představovala. A nakonec zjistila, že k němu vede cesta, kterou si musí vybudovat opravdu sama.

Možná právě proto je její příběh mnohem méně o motorkách, pouštích a tisících kilometrech, než se na první pohled zdá. Motorka je prostředek. Fotografie je prostředek. Cestování je prostředek. To, co je pod tím vším, je potřeba svobody a možnost rozhodovat o vlastním životě. Když dnes Michaela říká, že v pustině je jí dobře, protože svět se zjednoduší na ni, motorku a cestu, vlastně tím popisuje něco, co se táhne celým jejím příběhem. Čím méně zbytečných věcí kolem sebe má, tím jasněji ví, co chce. Právě proto pro ni samota není prázdné místo. Je to prostor, ve kterém konečně slyší sama sebe.

Dnes už navíc nevyjíždí na půjčeném stroji. Její Kove 800X Rally, Pupík, dostává vlastní podobu a začátkem října má podle svých plánů vyrazit v Jižní Americe ze Santiaga de Chile na jih, až do Ushuaie, do nejjižnějšího města na světě v Ohňové zemi, v Argentině. Další cesta tedy není otázkou "jestli", ale spíš toho, co na ní čeká. 

A možná je na tom celém nejhezčí právě poslední věc, na kterou mi Michaela odpověděla. Její první velká cesta nebyla ta, kterou dnes všichni znají. Byla to cesta po Asii. Ta jí podle vlastních slov poprvé ukázala, že hranice toho, co je možné, nejsou zdaleka tam, kde si je celý život představovala. Od té doby už se zřejmě neptá, jestli něco jde. Spíš si pokládá otázku, kolik za to chce zaplatit a jestli jí to stojí za to. Nečeká, až jí někdo dovolí žít život, který chce. Prostě si pro něj jede.

Zdroje:

Oficiální web Michaely Pupíkové

Michaela Pupíková – Tradice v obrazech

Michaela Pupíková – LinkedIn 

Jedu sólo

Uvodní foto: Filip Svačina, ostatní fotografie: archiv Michaely Pupíkové.