Když přestanu řešit cizí průsery

Jsou období v životě, kdy má člověk pocit, že je potřeba úplně všude. V práci se bez něj nic nepohne, doma se bez něj nic nezařídí, někdo mu volá kvůli každé kravině a někdo jiný zase kvůli věci, která už dávno není jeho problém, ale nějakým záhadným způsobem se z ní jeho problém stejně stane. Člověk si na to zvykne. Dokonce mu to dělá za určitých okolností dobře. Má pocit, že je důležitý. Že má svoje místo. Že kdyby na pár dní zmizel, půlka světa se sesype. Dokud mu to nepřeroste přes hlavu.

Pamatuju si jeden obyčejný večer, kdy mi tohle došlo. Seděl jsem sám doma, telefon na stole a pár hodin se vůbec nic nedělo. Žádná práce, žádný průser k řešení, žádný člověk, který by něco potřeboval. V práci bych v takové situaci pravděpodobně už dávno něco řešil jen proto, abych něco řešil. Tady nebylo co. Uvařil jsem si čaj, seděl a chvíli měl skoro nutkání někomu aspoň napsat. Abych se nenudil. A pak mi došlo, jak je to absurdní. Člověk má konečně klid, na který celý den čeká a jakmile ho má, začne ho považovat za problém.

Ten večer se samozřejmě nestalo vůbec nic. Nikdo neumřel, firma nepadla, žádná zásilka nezmizela v Gotthardském tunelu a svět se nezastavil jen proto, že jsem pár hodin nebyl pro nikoho k dispozici. Jen jsem najednou nebyl ten, který něco zařizuje. Nebyl jsem ten, který musí odpovědět. A nebyl jsem pro nikoho zrovna důležitý. Celý život si kolem sebe stavíme různé role. Jsme něčí dítě, partner, rodič, kolega, šéf, zaměstnanec, kamarád nebo ten člověk, který vždycky přiletí, když je průser. Časem ty role tak přirostou k člověku, že už skoro nejdou oddělit. A když o některou přijdeš, máš pocit, jako bys přišel o kus sebe. Jenže většinou nezmizí kus tebe. Zmizí jen jedna tvoje funkce v životě někoho jiného.

A to je zatraceně velký rozdíl.

Proto některé lidi samota tak děsí. Ne, že by potřebovali mít kolem sebe třicet lidí od rána do večera, ale protože potřebují být pro někoho důležití. Když na tom ale postavíš vlastní hodnotu, dostaneš se do pěkně blbé pasti. Začneš udržovat vztahy, které už dávno nedávají smysl, bereš na sebe věci, které dělat nechceš a zůstáváš někde jen proto, že tam máš nějakou funkci. A říkáš tomu odpovědnost. Někdy je to ale jen strach z toho, že bez té role nebudeš vědět, kdo vlastně jsi. Člověk dokáže snášet překvapivě hodně sraček, když má pocit, že je potřebný. Může chodit do práce, kterou nesnáší, protože tam bez něj údajně nikdo neví, co dělat. Může zůstávat ve vztahu, který už dávno nefunguje, protože "co by si beze mě počali". Může každý večer řešit problémy ostatních, jen aby nemusel chvíli řešit sám sebe. Cizí průser se totiž řeší krásně. Vlastní člověk raději odloží na zítřek. A to je přátelé běžná praxe...

Pak přijde období, kdy není co řešit. A najednou je ticho. Jako fakt? Pro někoho skoro nesnesitelné. Začne hledat program, lidi, práci, seriály, sociální sítě, cokoliv. Hlavně aby nemusel sedět sám se sebou. Jenže u toho může člověku dojít, že některé vztahy držel pohromadě jen ze zvyku a některé lidi potřeboval hlavně proto, aby se necítil sám. Po nějaké době pak může přijít zvláštní zjištění, svět se bez tebe opravdu nezboří. Firma nějak funguje. Děti žijí. Kamarádi se pořád smějí. Lidi, kterým jsi kdysi připadal nepostradatelný, si nějak poradili. Ego to možná chvíli bude kousat, ale ve skutečnosti je to docela osvobozující. Když nejsi nenahraditelný, můžeš konečně trochu vypnout.

Nemusíš být pořád k dispozici. Nemusíš okamžitě odpovídat. Nemusíš mít pocit viny, když si jeden den nevšimneš, že někdo jiný řeší nějaký problém, který se tě ani netýká. Můžeš prostě existovat. A kupodivu se nic nestane. Tohle je podle mě jedna z nejlepších věcí, které může samota člověku dát. Ne naučit ho, že nikoho nepotřebuje. Lidi potřebujeme. Vztahy potřebujeme. Blízkost potřebujeme. Jen nemusíme být závislí na tom, že nás někdo potřebuje, abychom věděli, že máme hodnotu. Když se tenhle rozdíl začne usazovat v hlavě, mění se i vztahy. Najednou můžeš být s někým proto, že s ním chceš být, ne proto, že se bojíš být sám nebo, že si myslíš, že ho potřebuješ. Můžeš někomu pomoct, protože chceš, ne proto, že si tím kupuješ svoje místo v jeho životě. Můžeš někoho milovat a zároveň vědět, že kdyby zítra odešel, přežiješ. Ne bez bolesti. Ne bez smutku. Ale přežiješ.

Samota totiž nemusí být místo, kam člověk uteče před ostatními. Může být místem, kde si konečně všimne, co zůstane, když ostatní na chvíli odpadnou. Bez jejich očekávání, bez jejich požadavků, bez jejich hodnocení. Jen ty a všechno, co sis za ty roky nasbíral v hlavě.

Třeba zjistíš, že to není vůbec špatný.

Přestat být pro ostatní důležitý totiž není totéž jako přestat mít hodnotu. To první se během života stane každému. Role se mění, vztahy se mění, lidé odcházejí, děti dospívají, práce končí a některé telefony už prostě nikdy nezazvoní. To druhé ale záleží mnohem víc na tobě.

Já už dneska nemám potřebu být důležitý pro každého. A upřímně, čím jsem starší, tím méně mě zajímá, jestli si někdo všimne, že jsem na chvíli zmizel. Nechci být člověk, bez kterého se všichni poserou. Nechci být permanentně k dispozici jen proto, abych měl pocit vlastní hodnoty. A už vůbec nechci žít tak, že můj význam bude určovat počet lidí, kteří mi za den zavolají.

Radši budu občas sám a budu přesně vědět, proč tam jsem. Protože jestli potřebuješ dav kolem sebe jen proto, aby sis připadal jako někdo, tak nejsi důležitý. Jsi jen hlučný. A to je docela rozdíl. Samota mě nenaučila, že lidi nepotřebuju. Naučila mě něco mnohem nepohodlnějšího, že některé lidi chci, některé mám rád, některým pomůžu a některé už ve svém životě prostě nechci. A nepotřebuju k tomu žádné velké vysvětlení. A jestli se kvůli tomu někomu zdám méně důležitý? Tak s tím už si nějak poradím.

Koneckonců, právě o tom to celé je.